Komunistům se věřit nedá

Píše se rok 1947. Komunisté v čele s Gottwaldem slibují lidem „světlé zítřky.“ Budou hájit zájmy živnostníků, neuvažují o kolektivizaci vesnice, soukromé vlastnictví je pro ně svaté. O rok později donutí prezidenta Beneše, aby přijal demisi demokratických ministrů a otevřel jim tak cestu k ovládnutí státu. Pokojnou studentskou demonstraci, která má vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, brutálně rozhání v pražské Nerudovce komunisty ovládaná policie. Protestující studenti jsou následně vyhazováni z vysokých škol a odsuzováni k mnohaletým trestům

O několik let později – násilná kolektivizace vesnice, ukradení majetku statkářům a jejich vyhnání z domovů, likvidace živnostníků, znárodňování nejdříve velkých podniků a nakonec i těch nejmenších. Holičům sebrali hřeben a nůžky, a udělili z nich zaměstnance Hygie, ševcům ukradli verpánek pod zadkem a kavárníkům vyfoukli kavárny a restaurace. Volby se mění v házení volebních lístků komunisty předem vybraných kandidátů a schválených politbyrem. Občan nemá na výběr, kandidátka Národní fronty je jediná.

 Píše se rok 2014. Čeští komunisté tvrdí, že jsou jiní. Ale jen naoko. Zříkají se sice nezákonností padesátých let (ale ve skutečnosti jejich poslankyně Semelová tvrdí, že Horáková byla popravena po právu, neboť se přece „přiznala“), říkají, že uznávají nedotknutelnost soukromého vlastnictví (nejraději by ale vytvářeli státní podniky, aby „zaručili nezaměstnanost“), ohánějí se starostí o demokracii (ale mladí komunisté na svých stránkách píší, že ve Venezuele, kde studenti protestují proti komunistickému rozvracení demokratického pořádku, je třeba „zničit veškeré zbytky moci buržoazie, která vykonává vlastizrádnou a kriminální činnost.“  Pro „dvě třídy“ není podle mladých komunistů, ve Venezuele místo. A vzývají „ostrý Bolívarův meč v podobě venezuelských pokrokových pracujících tříd“ aby se „zatnul do krku buržoazní a fašistické hydry!“). atd. už jsem o tom mnohokrát psal.

Píše se rok 1997. Čína přebírá Hongkong na základě dohody s Británií z roku 1984. V ní se zavázala, že bude území spravovat na základě principu jedna země, dva systémy a že si město po dobu padesáti let zachová vysoký stupeň autonomie s výjimkou zahraničních a obranných záležitostí. Jinými slovy, že bude garantovat demokracii a nezávislost této čínské enklávy, ze které udělali Angličané jedno z nejmodernějších přístavních měst na světě. Britové uvěří a Hongkong je slavnostně předán.

Píše se rok 2014. Ulice Hongkongu zaplavují studenti pokojně protestující proti likvidaci demokratických voleb čínskými komunisty, kteří chtějí povolit jen tu kandidátku, na které budou jen jimi vybraní kandidáti. Takovou čínskou Národní frontu. Policie na ně zaútočí vodními děly a slzným plynem. Lidé se vydali do ulic, aby přesvědčili Peking, že občané Hongkongu mají  právo vybrat si své politické vůdce. Pochod se konal krátce po skončení neoficiálního desetidenního referenda, v němž se voliči vyslovili pro to, aby veřejnost mohla nominovat kandidáty na vedení Hongkongu sama. Čína s tím ale nepočítá, a kandidáty chce vybírat Peking.

Jenomže Hongkong má zatím stále ještě vlastní právní systém a chrání si svobodu slova a svobodu shromažďování. Peking ale nedávno vyvolal rozruch vydáním dokumentu, v němž se praví, že vysoký stupeň autonomie přiznávané Hongkongu není dědičný, avšak přidělený centrální čínskou vládou (!).

Samozřejmě, srovnání historie malého středoevropského státu s deseti miliony obyvateli trochu kulhá ve srovnání se sedmimilionovým Hongkongem, ale jedno z toho vyplývá zcela zřetelně.

Komunistů jakékoliv barvy pleti nelze věřit. A je jedno, když svoje triky předvádějí v Evropě, Asii či Latinské Americe (Kuba, Venezuela). Cílem je vždy jediné. Sebrat lidem demokratická práva a sešněrovat je do totalitního režimu, který ovládá hrstka vyvolených. Jak říkal Gottwald, komunisté jsem lidé zvláštního ražení.

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz