Proč jsem byl komunistou?

Vlastně mě k tomu navedl dvoustránkový rozhovor s developerem Luďkem Sekyrou v sobotní Mladé frontě Dnes. Ta otázka zní – mají vše, co chtěli, tak proč ještě mají potřebu lhát o vlastní minulosti? Po garnituře někdejších veksláků nyní, zdá se, nastupují bývalí komunisté a svazáci. Jenomže se tváří, že komunisty nikdy jakoby nebyli.

Luděk Sekyra přiznává, že byl za totality předsedou fakultní organizace Socialistického svazu mládeže, a později se stal i komunistou, ale prý jen proto, že v té době neznal eseje Václava Havla. Nikdo mu je prý nedal přečíst. Teprve když si prostudoval Havlovu Moc bezmocných, stal se přesvědčeným demokratem, a křesťanem. Na otázku redaktora Petra Koláře, že podle pamětníků udával svazák Sekyra své kolegy studenty kvůli tomu, že poslouchali Kryla s Hutkou, odpovídá Sekyra, že je to nesmysl. Dalo by se panu developerovi připomenout, že Karel Čapek, dávno před Havlem, tuším v roce 1924, napsal jiný esej. Jmenoval se Proč nejsem komunistou. A Čapek si odpovídá - protože mé srdce je na straně chudých!

Podobně je tomu u jiného bývalého nomenklaturního kádra Andreje Babiše. Žádného Bureše nezná, nikdy ho neviděl, nemluvil s ním. A přitom byl Babiš Bureš on sám. Alespoň tak si ho pojmenovali důstojníci StB, kteří Babiše měli řídit a kteří mu krycí jméno Bureš přidělili. Ale on je neviděl, neposlouchal, nikomu nic neřekl. Jeho přímý nadřízený si to všechno vymyslel, nadřízený toho nadřízeného taky lhal, zápis v Babišově svazku jsou falzifikáty, a celá komunistická tajná bezpečnost byla jen jakýmsi výmyslem historiků Ústavu paměti národa, respektive Ústavu pro zkoumání totalitních režimů.

Nezávidím Babišovi, ani Sekyrovi jejich majetek. Čert je vzal. A díky demokratickému režimu je o ten majetek už nikdo nepřipraví tak, jako komunisté, ke kterým oba patřili, připravili o majetek zámožnější část národa po roce 1948. Sebrali všechno všem.

Zatímco se v restitucích podařilo vrátit nějaký majetek (sice značně zdevastovaný, ale přece jen) zpět, všichni dnes křičí, že se tady krade. Největším zlodějem všech zlodějů byli přece komunisté, to ale nechce nikdo vidět.  A komunisté jsou zpět. Mají majetek, mají peníze, mají moc. Babišovi, pokud se nepletu, patří prý 200 firem. Od hnojiv po salámy. A dneska se uchýlil i do lesů. Dubisko padlo.

Na sta jich padne, útlé i okoralé již kmeny,

v bok stráně vnikne kopáč, až jiskry vydá kámen,

balvany zřítí se v řeky tok hlučný a rozpěněný,

mech v hlíně zalkne se udupán a hraboš prchne zmámen.

 (S. K. Neumann)

Tak dobře, ať si to mají! Pro mě za mě, ať si Sekyra postaví na Rohanském nábřeží Kaplického knihovnu. Konec konců, Rohanské nábřeží bude jednou patřit mezi jednu z nejatraktivnějších částí Prahy, už dneska je tam řada pozoruhodných architektonických staveb.

Ale proč mají ještě potřebu lhát o vlastní minulosti? Že by je tížilo svědomí? Pronásleduje je? Nebylo by jednodušší, pokrčit rameny, a říci, no dobře, byl jsem členem zločinecké organizace, donášel jsem na kolegy, sloužil jsem ďáblu, protože jsem se chtěl mít dobře? Asi by na tom nebylo nic špatného. Tak proč, sakra, musejí tu svojí minulost pořád retušovat a zkreslovat? Majetek a moc už mají, a do vysoké politiky přece dávno pronikli. Ostatně, průlom do veřejné sféry kdysi provedl už premiér Jiří Paroubek, který, jak známo, měl krycí jméno podle svého papouška – ROKO.

Chtějí se zbavit vlastní minulosti, aby neovlivňovala jejich přítomnost?

Druhým těžko pochopitelným jevem je pro mě to, že se všichni jakoby zaštiťují jménem Václava Havla. Sekyra, Bakala. Jsou dnes jeho velkými obdivovateli. Sekyra mu pořídil na universitě v britském Oxfordu dokonce lavičku. Odhalil ji spolu s katolickým knězem Tomášem Halíkem, kterého považuje za nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta republiky. Věren Havlovu odkazu, pochopitelně. Andrej Babiš se zatím ještě k Havlovi nepropracoval. Nemá čas. Pole už má, lesy teď také, zbývá ještě vodní hospodářství. Pak bude konečně pán vod, lesů a strání.

Co je na Havlovi tak láká? Že už je mrtvý a nemůže se jejich vlísávání nijak bránit? Možná. Anebo mají něco společného, něco, co zatím nemůžeme vidět.

Po Havlově vzoru se také Sekyra rozhodl napsat knihu o vzniku demokracie. Pane jo, doufejme jenom, že to nebude z třídního pohledu.

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz